Můj milý deníčku.... #8tydnuabudufit a trochu jiný rozměr výzvy

Výzva osm týdnů a budu fit byla pro mě původně myšlena pro vzhled mého těla. Chtěla jsem se zase cítit dobře ve své kůži. Sundat (zase!) ty nechtěné tukové zásoby, které teď už nevidím zase tak hrozně. Začala jsem zase zkoušet co na mě pasuje a nepasuje. Celé tohle období je takovým hledáním sebe samé. A jak už jsme zmiňovala více méně jsem to našla. 

Nicméně další a to důležitá věc o které jsem se předtím nezmiňovala, byla dát se do pohody psychicky. 

Ráda podporuji české firmy a projekty. Tyhle bombastické trenky na spaní jsem dostala a jsou tak super, že Vám je ráda doporučím. Více najdete tady

Já jsem v tu chvíli netušila, že to bude mým cílem. Ale tak nějak z toho vyplynulo, že vlastně ano. 

Víte, že jsem pozitivní člověk. To ale neznamená, že nebojuji s problémy jako vy. Že se mám jen fajn a že mě nikdy nic netrápí. Od začátku tohoto roku si procházím nedobrým obdobím a neváže se to k mojí váze. Proto jsem nebyla schopna řešit nějakou reverzní dietu, protože jídlo bylo občas až na tom posledním místě. Asi to sami znáte, když Vás něco trápí. 

O svých problémech nemluvím, protože od toho tady taky nechodíte, nicméně to co jsem chtěla říct je, že jsem se dostala do docela špatného stavu, kdy jsem začala být apatická absolutně ke všemu. 

Nebyla jsem schopna dodržet domluvené schůzky, utíkaly mi termíny pod rukami, rušila jsem i dokonce schůzky s kamarádkama, jen tak protože se mi prostě nechtělo nic. Nemohla jsem psát na blog. Nebyla jsem to já. Chyběl mi úsměv. Moje pozitivní energie. Byla jsem jak vybitá baterka co občas probleskne trochu energie, aby ji to ve finále ještě více vybilo. 

Možná to má trochu spojitost i s pozávodním obdobím, které není tak uplně sluníčkové, nicméně pokud bych si procházela jen tím, byla bych za to ráda. 

Když se Vám ale začnou rozpadat věci, kterými jste si byli tak strašně dlouho jistí.. je to těžký. Je těžký přijímat změny. Ale to je život. Ráno vstaneš a jde se dál. Navíc, vše se děje z nějakého důvodu, no ne? :)

I když se mi nechce být konkrétnější, měla jsem tak nějak potřebu říct Vám, že všechno není úplně v pořádku. Přestože jsme si v podstatě cizí, mám pocit, jako že se dobře známe a není mi příjemné se před Vámi přetvařovat.. nikdy jsem to nedělala a ani s tím nechci začít.. :)

No, takže abych se dostala kam jsem chtěla :D v rámci mojí výzvy jsem si řekla, že dokud nebudu v pohodě psychicky, tak asi těžko s tělem něco udělám. No a přesně v pravý čas jsme s mojí kamarádkou Janičkou (do konce života budu děkovat osudu za to, že ji v životě mám!) objevily kurz na Akademii konec prokrastinace v Ostravě. Možná znáte knížku Konec prokrastinace, na které celý ten kurz stojí. O samotném kurzu chystám samostatný článek, nebojte. Každý čtvrtek, kdy jsme na kurz chodily, jako by se mi zase vracela chuť dělat to všechno co mám ráda. Utvrdila jsem se, že to co dělám je to co miluji. Každá další návštěva a následné debaty s mojí kamarádkou mi pomohly najít zpět můj zatoulaný optimismus. Můj tak dlouho bolavý úsměv se začal měnit v ten upřímný. Začala jsem pracovat zase na svých věcech. Začala jsem plánovat a organizovat si čas. Dokázala jsem udělat rozhodnutí, které mi pomohlo hrozně si ulevit. Začala jsem být zase na sebe hodná a přestala jsem si vyčitat věci, které nezměním. Dopsala jsem diplomovou práci a byla to ta nejtěžší věc, co jsem kdy udělala. Nějaká příprava se může jít zahrabat. Mám z toho takovou radost, že jen si na to vzpomenu, cítím se sama na sebe hrozně hrdá. Tak dobrý pocit to je. Dokončit konečně něco, co jste začali. 

Teď už ji jen obhájit. A státnice. Brnkačka :D

Celá tahle výzva tak pro mě dostala docela nový a mnohem důležitější podkres. Paradoxem je, že v momentě, kdy jsem začala být zase sama sebou, přestala jsem si vyčitat kolik vážím a líbím se zase sama sobě.. no a co, že mám pár kilo víc než bych chtěla. Mám prsa.. to se taky počítá :D Dokážu si užít jídlo, dát si cheesecake o půl desáté večer a mít z toho radost. Taková úleva, to by jste nevěřili :)

Tímhle "můj milý deníčku" příspěvkem jsem Vám chtěla říct, že absolutně všichni něco řešíme. I když to mnohdy vypadá, že ne. Všichni jsme lidi, všichni máme nějaké starosti. Nevěřte, že všechny vystajlované fotky na sociálních sítích znamenají pohádkový život. Jen ti lidi prostě nemají potřebu na Vás přenášet své starosti, když si tam chodíte pro motivaci nebo odpočinek, inpiraci... Nebo se tím sami udržují alespoň v částečné bublině. Útěku z reality a problémů...Ať řešíte cokoliv, vždy záleží na nás, jak dlouho se v tom budeme plácat a jak naložíme s tím, co se nám děje. Protože vždy se na tom najde něco pozitivního. Minimálně se něco nového naučíte a to se taky počítá. 

Nevěšte hlavu, když se Vám nedaří, když máte horší období. Protože víte co? Na konci každého špatného období, začíná to dobré :) Mějte se rádi. 

Navždy pozitivní, Vaše V.

PS: pokud by jste si se mnou chtěli přečíst rozhovor, můžete tady :)