Mám to vzdát?

Ahojte, 

poslední dny, se mi honí hlavou jedna věc. Měla bych přestat řešit jak jím a jak vypadám? Měla bych to už vzdát? 

Když jsem loni koukala na tu nešťastnou, oplácanou holku do zrcadla věděla jsem, že musím začít se změnou u sebe a sama. Že nemůžu světu říct, tak teď jsem se rozhodla s tím zatočit a zhubnout. Protože vím, kolikrát předtím to tu bylo a nešlo mi to. Nechtěla jsem zase přemýšlet nad tím, jestli nemá někdo náhodou pravdu v tom jestli jím málo nebo moc, jestli bych neměla jinak trénovat a ke všemu jinak přistupovat. Věděla jsem, že by mě to akorát rozhodilo a nešlo by mi to. 

A měla jsem pravdu. Vydržela jsem a výsledky se dostavily, konečně. Začala jsem se cítit dobře ve svém těle. Až tak, že jsem začala být pomalu spokojená s tím kde jsem a přestala jsem se hlídat. Do toho nějaká ta starost, která mi bohužel vždycky v režimu škodí. (ale učím se na tom pracovat). Věděla jsem, že musím nejdříve vyřešit to co mě trápí, abych pak mohla zase řešit jídlo a postavu. 

Uvolnila jsem si režim, většinu z toho co jsem shodila jsem zase nabrala. Poprvé v životě mě to ale nemrzí. Nedívám se na sebe nešťastně. Vím totiž přesně proč a kde se to stalo. A taky vím, že to umím změnit. Že už se dobře znám. Že mám pevnou vůli, když mám klidnou mysl. A že abych mohla být fyzicky tam kde chci, musím se tam nejdříve dostat psychicky. 

A tak jsem si řekla, že tentokrát už nemusím schovávat, že se do toho chci znovu opřít, třeba tím někoho namotivovat a přibrat ho cestou s sebou (#ZaFitTelo!). Ale nějak mě nenapadlo, že to může vypadat, že se v tom pěkně koupu. A já uznávám, že to tak asi vypadá. 

Chvíli hubnu a pak zase přibírám. Někdy méně, někdy více úspěšně. Uvědomuju si, že už to vypadá, že to je jen další můj pokus a třeba taky je, já už si netroufám říkat nic sto procentně, protože se mi to vždycky vymstí :D

Ale říkám si, opravdu bych to měla vzdát? Neříkám, že se teď ctím zle, to vůbec ne, ale vím, že až budu mít o pár kilo méně, budu se cítit lépe. Vždycky to tak je. Budu mít více energie. Mám se radši o trochu štíhlejší. Tak to prostě je. Navíc co všechno to menší oblečení co doma mám? :D

Trochu mě překvapilo, kolik rad typu "měla bys to přestat řešit" se mi v posledních dnech dostalo. Já ale nemůžu. Nemůžu se přestat snažit dostat se tam kam chci jen proto, že se mi to zatím nepovedlo. To je to samé jako byste chtěli umět na kole, pokaždé kousek ujeli a spadli, a tak si řekli, že už na tom kole radši nikdy nepojedete. Přitom každá další jízda Vám dává větší jistotu v tom, že jedete dobře. Ukáže Vám, kudy nemáte jezdit, protože je tam v cestě příliš děr a spadli byste. A víte přece jak skvělý je umět jezdit na kole. Jaké nádhery díky těm trasám můžete vidět, jak dobře Vám pak je!

Tak to je na té mojí cestě. Nedám tomu kolu pokoj, dokud nebude jezdit podle toho jak chci já. 

Jednou jsem sportovkyně srdcem i duší a moc bych si přála, aby to na mě i bylo vidět. 

Chci tím jen říct, že ať už to vypadá sebebláznivěji, nepřestanu dokud se tam nedostanu. Jednou to prostě zvládnu a strašně pevně věřím, že to bude tentokrát. Víte zhubnout není zase tak těžké, ještě když jste v relativní pohodě. Těžké je to udržet. A udržet to i přestože Vás něco trápí. To pro mě bylo zatím vždy tak těžké, že jsem to neunesla. Ale cvičím už docela dlouho a tak se cítím být už docela silnou holkou :)

Tak snad mi to nemáte za zlé. Už jiná nebudu :)

Vaše V.