Beskydská sedmička a já

Nevím ani jak nás to napadlo, když jsme se v lednu na vrcholku Lysé s mojí kamarádkou a horskou parťačkou Haničkou rozhodly, že cíl tohoto roku bude beskydská sedmička (neboli sedm beskydských vrholů, extrémní horský závod, mistrovství ČR dvojic). Braly jsme to jako motivaci trávit na horách více času. Neměly jsme ambice závod proběhnout, ale dojít. Užít si to. 

Uteklo to rychle a 31.8 bylo najednou tady, a my jsme s napětím v deset v noci nastupovali v Třinci na start. Spolu s námi startovali taky Evka a Tomek (sestra Haničky a její přítel) se kterými jsme se během závodu pořád doháněli až nakonec (díky bohu)  končili spolu. Ale o tom později. 

Vše začínalo na sportovním stadionu v Třinci. Atmosféra byla kouzelná, hudba ohňostroj a vyrážíme směr Javorový, který byl vzdálený je pár kilometrů daleko. Vidět před sebou linoucí se had svítících čelovek bylo moc hezké, obzvlášť, když jsme ho viděli z dálky před sebou po celé délce Javorového. To ti největší sportovci, kteří běželi long trasu (celých 95 km) měli před námi pořádný náskok. Jsou to podle mě ti největší frajeři ze všech, protože si neumím představit co těžšího může být než běhat dlouhé trasy na horách. Potřebujete jak dlouhou výdrž, tak pořádnou sílu vyšlápnout ty kopce. Mimochodem vítěz, těch sedm vrcholů přeběhl za 12 hodin. Jak jako? :D

Javorový

První kopec tedy Javorový, je moje zamilovaná hora. Takže tohle pro mě nebyl problém, mám ji v nohách. I když za tmy se zdál být o něco delší než normálně. Byla ale skvělá nálada, všichni nás povzbuzovali a z vrcholu byla slyšet kapela. Nad městem se snášel trochu opar, ale světýlka nočního Třince byly vidět i tak. Na vrcholu poprvé měním ponožky, protože mě dře pata. Puchýřů se bojím jako čert kříže, protože naposledy jsem to podcenila, a tak vím, že puchýře na noze můžou znamenat buď šílené utrpení nebo konec závodu. Vycházíme kousek dál na vrchol Velkého javorového a pokračujeme směr Řeka.

Cesta se mi zdá trochu zdlouhavá. Konečně narazíme na občerstvovačku pod začátkem sjezdovky, doplníme vodu, sníme trochu ovoce a vyrážíme. Sjezdovka je úzká, takže jdeme v řadě za sebou spolu s ostatními. Je to teda dost prudký kopec, neliší se sklonem od Javorového, ale mám v hlavě, že je krátká. Dojdu na první vrstevnici a vidím, že lidi nade mnou stoupají pořád dál. Tak zase tak krátká asi nebude... s Haničkou jdem každá zvlášť, já musím kopec vyjít vždycky až k nějakému bodu a nezastavovat a ona to má přesně naopak. Sešli jsme se tam ale strašně fajn parta, všichni společně nadáváme na jednotlivé úseky a vzájemně se povzbuzujeme, že už budeme brzy nahoře. Procházející pár mluví o časovce, která je za hodinu, tak už nezastavujeme, ať nepřijdeme pozdě. Pokračujeme na Travný. 

Stoupáme lesem opět pěkným sklonem, který je ale mnohem kratší než předcházející kopce. Travný je pro short trasu (87 km) zkrácený o výstup na vrchol, a tak pokračujeme lesem po asfaltové cestě rovně několik dalších kilometrů. Je už dost pokročilá ranní hodina, nemáme chuť si povídat, je slyšet jen cinkání tyček o asfalt. Přemýšlím, jestli si pustit do uší nějakou hudbu, ale cítím, že jsem v takovém mikrospánku, že bude lepší ho udržet a tu hroznou cestu moc nevnímat. Uvědomuju si, že pro mě je chodit do kopců vlastně to nejlepší. Že daleko horší jsou pro mě ty rovné, nudné asfaltky.

Když už jsem myslela, že je ta cesta nekonečná, začíná se rozednívat, docházíme na občerstvovačku v krásné. Nohy už začínají trochu bolet, měníme ponožky, mažeme se poctivě vazelinou, vypadá to, že puchýřům úspěšně předcházíme, mám radost. Po melounu a pomerančovém ionťáku vyrážíme směr Lysá hora. Možná že se konečně rozednilo nebo možná protože víme, že jsme Lysou vnímaly jako takový středový bod máme fakt dobrou náladu, povídáme si spolu i s ostatními kolemjdoucími a nahoru se nám jde asi nejlépe ze všech kopců. Výhled je nám taky za odměnu, svítí sluníčko, jsme nad mrakami, což mám ze všeho nejraději. Mám radost, jak nám přeje počasí. Nahoře si skočíme jen na záchod a vyrážíme dolů. Je na nás už trochu znát únava. Cesta z Lysé je hodně kamenitá a tak jdeme pomalu a dáváme pozor na každý krok, abychom se nevyřadily úrazem. Nikdy mi nedošlo, že těch kamenů je tam tolik a jak náročné to najednou je, být tak opatrná. Jak se nám nahoru šlo dobře, dolů nám to přijde nekonečné. Začínají mě bolet kolena, lupu do sebe první brufen. Pod Lysou je větší občerstvovačka, čeká na nás moje úžasná kamarádka Kamilka s kávou a polívkou. Měníme ponožky, mažeme nohy, předáváme si dojmy a vyrážíme směr Smrk spolu s Evkou a Tomkem, se kterými se na občerstvovačce setkáme. 

Říkáme si, že když zvládneme Smrk, už zvládneme všechno, protože z nějakého důvodu, se ho každý bál. Každý nás strašil úsekem, který se jde skoro po čtyřech... Než se ale na něj vůbec dostaneme obcházíme ho docela dost z Ostravice zase po rovné asfaltce, na které začínám mít alergii. Zpestřuje nám to aspoň na chvíli kamarád co má kousek chatu, který na nás u cesty čeká, aby nás povzbudil. Zdlouhavá asfaltka se konečně stáčí do lesa, kde za chvíli potkáváme onen úsek. Uznávám, že to byla ta největší střecha, kterou jsme po trase šly. Máme ale kolem sebe další dvojce, a tak se navzájem povzbuzujeme a smějeme se. Pro mě to byl vlastně jeden z nejlepších úseků, přišlo mi to docela zábavné, dávat na těch schodových kamenech pozor kam šlapu. Síly mám v nohách pořád dost a výstup mě hezky probral. 

Než ale dojdeme na vrchol je to ještě pěkný kus cesty. (Smrk je v tomhle expert, pořád Vám dává pocit, že už jste nahoře... ale pořád nejste :D) Cesta vede po samém okraji hory, takže máte pod sebou pěkný sráz. Jde se to po špičatých kamenech, kde musí být člověk vážně opatrný. A přesně v tom místě, bez nějakého předchozího upozornění, se během minuty spustí ohromný déšť. Rychle vytahujeme pláštěnky, ať na sobě udržíme aspoň trochu suchého oblečení. Tak jsem to s tím počasím asi zakřikla. Uznávám, že chvílemi mám vážně respekt z toho kam šlapu. Mokré kameny v kombinaci s tím srázem najednou nevypadají moc bezpečně. Když už konečně dojdeme do lesa, začíná se hřmít. Mám trochu strach podruhé, protože je to fakt blízko a víte, že v bouřce nemáte v horách co dělat. Co naplat, tady se není kde schovat, snažíme se co nejrychleji dojít na vrchol, kde odpípneme čas. Déšť naštěstí ustává. Trochu se nám uleví, máme mokré nohy i boty, ale ujišťujeme se, že to zvládneme dojít i tak, přestože to znamená puchýře na nohou. 

Po cestě se zase docházíme s dalšími dvojicemi, povzbuzujeme ostatní, aby cestu nevzdávali, že když už máme za sebou Smrk, už to přeci dojdeme. Dá se dostat nějak z Pusteven? kdybychom to nezvládli? Ptá se jeden kluk. Neblázni, z Pusteven už to každý dojde, tam se nekončí, pustíme se do něj ostatní. 

Docházíme na občerstvovačku, potkáváme se s Evkou a Tomkem. Zouvám boty, zjišťuju, že mám docela zapařené nohy, tak si nechám trávu šimrat na chodidla a je to hrozně příjemné. Kolena už mi dávají docela zabrat. Padá na mě hrozná únava. Snažím se nadopovat vším kofeinovým co mám v batůžku, najím se a modlím se, ať po cestě neusnu. Vyrážíme z občerstvovačky trochu déle, než bych potřebovala, cítím se trochu ztuhnutá. 

Máme před sebou Čertův mlýn. Říkáme si, že to bude poslední horší kopec a pak už jsme vlastně skoro v cíli. A na Čertův mlýn vede víte co? Nekonečně dlouhá rovná asfaltka. Cítím se být trochu apatická, a tak vytahuju sluchátka ať se trochu rozptýlím. Když  už mi přijde, že jdeme nekonečně dlouho, říkám, nemůže tu být prostě už nějaký kopec? To takhle půjdeme až nahoru? a jen co to dořeknu vidím, že ukazatel nás bere do lesa, nahoru do fakt dlouhého kopce :D Jsem vlastně ráda, protože do kopce se mi jde nejlíp. Vytahujeme čelovky, protože se začíná šeřit. Najednou ale není ani přes čelovky vidět, skrze neuvěřitelnou mlhu, která nás obklopí. Oddělujeme se od Evky a Tomka, protože mají rychlejší tempo, a tak jdu v čele. Začínám mít strach, není moc vidět na krok natož na značky. Naštěstí není moc možností, kudy by ta cesta mohla vést. Když už konečně dorazíme nahoru, Hanička je docela vyčerpaná. Netušíme kde jsou ostatní ani kudy jít. Nikde žádná značka. S námi se zastavují dvě holky, vytahují mapu. Chodíme kolem a snažíme se najít aspoň turistickou značku na stromě, což je ale težké, protože čelovka svítí do bílé tmy. Konečně slyšíme z jedné strany hlasy jak na nás volají a vydáváme se tím směrem. V tu chvíli jsem fakt ráda, že jsme skupina asi osmi lidí, která se tam sešla. Neumím si představit, že bychom se tam octly samy. Bloudíme chvíli po okolí a hledáme nějaký ukazatel. Konečně najdeme aspoň červenou značku na stromě, a tak vcházíme dál do lesa. Honí nás čas, a tak nasazujeme ostré tempo. Cesta z lesa se stáčí na okraj hory, jdeme po úzké cestičce, která se vpravo mění ve sráz. Jsem docela ráda, že už jsem tak unavená, protože i tak se docela bojím každého kroku, o to víc, když Evka zakopne o vlastní hůlku a já vidím jak ve zpomaleném filmu jak ji Tomek zachytí, než spadne do srázu pod námi. Když si říkám, že větší respekt k horám mít nemůžu, začne se nad námi blýskat a hřmít. To jako vážně? 

Za chvíli se zastavujeme abychom vytáhli pláštěnky. Několikrát se zastavujeme znovu a hledáme turistické značení na stromech, protože v těch místech není nic, co by ukazovalo, směr B7. (Začátky byly značeny krásně, včetně odrazek na stromech, které Vám potrvzovaly směr, tady nebylo nikde nic) Konečně docházíme k časové bráně, slyšíme že na Pustevny je to už jen kousek, ale nepovolujeme v tempu, abychom stihli časovku i tam. V dešti, s bouřkou nad hlavou docházíme na Pustevny, čipujeme příchod a máme ještě půl hodinku k dobru. Schováváme se v posledním malinkém stanu, kde je zbytek občerstvení a pár dalších závodníků. Přemýšlíme co dál. Doprovázím Haničku na horskou službu, kde si sedá a ve vteřině usíná. Evka s Tomkem odmítají pokračovat. Další dvojce bojovně vycházejí dál, aby se za chvíli vrátili, že se to nedá, že přestože to tam znají, nemohli přes mlhu najít odbočku. Uvědomujeme si, že bychom nejspíše nestihli další časovku. Déšť přidává na intenzitě, dívám se na počasí, že se žene další bouřka. A tak vyčerpaní končíme na Pustevnách. Na 20 kilometrů před cílem. Na těch Pustevnách, na kterých jsme si říkali, že nikdo nekončí a že od tama už to určitě dojdeme. Je mi to líto, ale zároveň jsem ráda, že už nemusím pokračovat. Pánové z horské služby nám poskytnou přístřeší u krbu s teplým čajem než pro nás přijede odvoz (moc děkujeme Baru) a my jsme jim za to neuvěřitelně vděční. Jestli to pánové čtete, strašně moc Vám děkujeme i za to, že jste byli tak super.

Dneska když to píšu je mi to líto ještě víc. Protože jsme měli v nohách 75 kilometrů a už nám chybělo jen 20. Protože vím, že kdyby bylo počasí příznivější, tak bychom to došli. Na druhou stranu to byl fakt hezký zážitek. S Haničkou jsme si to myslím si fakt užily. Ušla jsem nejvíce kilometrů a nejvíce kopců v jeden den v životě. Posunula jsem si limity neuvěřitelným způsobem. Myslela jsem si, že po tomhle budu hledat cestu na hory, protože to bude příliš náročné. Ale opak je pravdou. Síla v nohách mě neopustila ani na chvíli. Mám dneska ztuhlé nohy, ale jinak se cítím být v pohodě. Vím, že bych zvládla víc a rychleji a to mě trošku nutí chtít to někdy zkusit znovu. Teď mám v hlavě zase trošku jiné cíle, ale myslím si, že jsme se s B7 neviděly naposledy.

Děkujeme všem co jste nám drželi palce. 
Vaše V.