Spartan race, aneb pochopila jsem až v cíli hned několik věcí

Ahojte :)

Spartan race pro mě byl závod, který ve mě vzbuzoval zvědavost. Jaktože se ti lidi brodí bahnem a usmívají se u toho? Vždycky jsem si ale připadala moc princezna na mokré tenisky a zablácené oblečení, až do loňských Vánoc.. to bylo tak. 

 Janička (se kterou se známe skrze Fitness Institut) mi říká, že se vsadila se svým klientem, že pokud zhubne, půjde s ním na závod typu Spartan race a že teď hledají někoho do týmu. Slyším se, jak jí říkám: "já bych to chtěla zkusit" a o měsíc později čtu instrukce k přihlášení. Nemusela jsem se o nic starat. Zdenda (onen klient Janičky) byl perfektní organizátor a všechno za nás zajistil. NO co, do dubna natrénovat času dost. 

A najedou tu byl duben. Kondice nic moc, i když jsem (díky bohu) už třetí týden běhala #behačky které vlastně vznikly díky tomuhle závodu. Vystupuju z auta v kabátu a mikině v Kutné hoře a celá se zachvěju zimou. Tak to asi nebude zrovna příjemné. Pomyslím si...

O dvě hodinky později už stojíme na startu Janča, Zdenda, Tom a já. Všichni ve stejných bílých tričkách s názvem týmu sParťáci. A povím Vám lepší parťáky bych si opravdu nemohla přát. 

Vybíháme velmi pohodovým tempem k první zátarase, kterou hromadně přelézáme. Trasa se stáčí k tamnímu potůčku, kde před sebou vidíme, jak se další účastníci snaží potok přejít s co nejsušší obuví. Slyším jak se jim fotograf směje, že za chvíli budem stejně po kolena ve vodě. A měl pravdu. Jedna smočená špička mi vydrží jen dalších pár metrů, kdy po kolena vstupujeme do ledového potoku, ve kterém přelézáme další překážky podobné kladinám. 

I přes čvachtající boty panuje skvělá nálada a my dobíháme k dalším překážkám. Ručkování, moje první obava. Vyskakuju, abych se chytla kovové konstrukce nad hlavou a cítím, že trubky jsou daleko hrubší než mám šanci udržet. Jedna druhá a padám na zem. No, to jsem daleko nedoručkovala. Sleduju, jak ostatní z týmu cinkají na finišovou rolničku na konci ručkování a přesouvám se na plac, kde si ostatní co to nezvládli dávají první angličáky. Vzpomenu si jak jsem ve fitku po 20ti kusech málem umřela a radši tu myšlenku zaženu prvním klikem. 

"Veru neblbni, zpomal, vydechni. Nespěcháme, nechceš se zničit" a tak zpomaluju mezi angličáky dávám pauzy, ale tepovka už mi i tak vyhnala bušící krev do uší, která se mě drží i následující kilometry běhu. Teda běhu, to bylo spíše velmi smutné šourání. Přemýšlím jestli budu zvracet. Nechápu, jak mě pár angličáků mohlo takhle rozhodit. Moji sParťáci jsou ale boží, zpomalují se mnou, aniž by mi dali najevo, že jsem šnek. Janička mě chytá za ruku a k další překážce mě pomáhá dotlačit. 

Na rameno si sázíme pytle s pískem a děláme s ním okruh. Oukej, to by šlo. Co ale nešlo, bylo šplhání po laně. Párkrát zkouším pojistku, kterou mě kluci zkouší v rychlosti naučit, ale cítím, že nehrozí, abych se vytáhla až nahoru. A tak si jdu pro dalších 30 angličáků, tentokrát i s Jančou. Po deseti dělám pauzu a není to tak zlý. 

Dobíháme k další překážce, která na první pohled nevypadá tak zle. Přirovnala bych to k nízkým horolezeckým stěnám, až na to, že těch úchytů tam moc nebylo. Nedaří se mi dostat ani přes jedno křídlo, padám a jdu si pro dalších 30. Nad náma docela ostrý "dozorčí" který křičí, že jestli se nám to nelíbí, můžem jít. Ať laskavě děláme ty angličáky pořádně. "Neprohýbat záda!" "Vyskočit a tlesknout" je tak direktivní, že si nedovolím neposlechnout. Člověk na svém místě, řekla bych :)

Vracíme se zpět k potoku, kde nám trošku tuhnou úsměvy. Přes celou jeho šíři, je totiž natažený ostnatý drát, který je jen tak vysoko na hlavu nad hladinou. Znamená to tedy celým tělem do vody. Přijde mi to vlastně docela zábavné a přistihnu se, že mám radost, že si aspoň na chvíli odpočineme od těch angličáků :D Voda je dost studená, až tak, že občas lapu po dechu, ale o to více mě to nutí nezdržovat se. Čekala jsem velkou zimu, ale místo toho se mi po těle rozehřeje docela příjemné teplo. Jako když vylezete z ledové sprchy. 

Skrz na skrz mokří míříme k tenkým kladinám, které testujou rovnováhu. Konečně zvládám překážku bez trestu, mám největší radost. Kluci tolik štěstí neměli a tak jdou na svých prvních 30. 

Pokračujme na přenášení atlasových kamenů, které mají odhadem 20 kilo, prokládáme je 5ti angličáky, které v porovnání s těmi 30ti vypadají jako srandička a vybíháme (no dobře, vybíháme je hodně nadnesený výraz pro to moje šourání :D) směr katedrála, která je fakt nádherná. 

Na krátkém prostoru je nasázeno spousta překážek, jako je nošení štěrku v kýblech, házení oštěpem, kde angličákujou téměř všichni, vytahování lanem pytle s pískem do výšky, anebo další ručkování. Vypadalo to nadějně, když jsem zvládla první tyčku, jeden kruh, druhý kruh, ale pak jsem spadla. A tak si šla pro svých dalších 30 angličáků, které už byly dost z posledních sil. 

Poslední překážky už byly jen překonávání vysokých zdí, kde nám mohli i kluci pomáhat a vysadit. Chytám křeče do lýtek, ale pořád se usmívám. Po necelých sedmi kilometrech, 20ti překážkách a dvou hodinách doběhneme do cíle, kde dostaneme tričko, nádhernou těžkou medaili, pivo a banán. 

Jsme durch mokří, zablácení, vyčerpaní a strašně šťastní. Asi ty endorfiny, pocit, že jsme to zvládli nebo že jsme byli tak fajnová parta. Nemůžu uvěřit, že jsem zvládla 150 angličáků. Že jsem vlezla do ledového potoka a ještě si to užívala. Netradiční zážitek, na který ještě pořád vzpomínám s velkým úsměvem a touhou zažít to znovu. Ale příště už bych chtěla být opravdu lépe připravená, abych těch angličáků bylo přeci jen méně. 

Pokud nad tím uvažujete, určitě běžte. Kutná hora je prý pro začátečníky ideální. Moje špatná kondice to potvrzuje. Ale vemte si s sebou super partu, abyste si to mohli opravdu užít. Co bych chtěla vyzdvihnout je skvělá organizace závodů, spousta usměvavých organizátorů, skvělé značení při vjezdu do města. Prostě po organizační stránce to nemělo jedinou chybu.

Já jsem moc vděčná, že jsem s těma mojima sPar'tákama mohla jít a že to se mnou nevzdali a pomalu se mnou celý závod zvládli, aniž by mi dali pocit, že je třeba zdržuju. Děkuju Vám za to!

Pochopila jsem, že za komfrotní zónou čekají ty nejlepší zážitky. 
Že jsem schopná udělat 150 angličáků během 2 hodin a neumřít. 
Že dobrovolně zaplatím za válení se v bahně a brodění se v potoce a ještě mě to bude bavit. 
A že bych to udělala znova. 

Co vy a Spartan race? byli jste někdy, anebo to teprve plánujete? 

Vaše V.